1990 – 1996
Roku 1990 vyhrál bratr (Josef Čadík) konkurz na místo ředitele Okresní správy kin, z níž
se později stala společnost Reavifi. Pod touto společností fungovalo už tehdy několik
maringotek, které cestovaly s projekcí vyškovským okresem. Na základě této skutečnosti
vznikla myšlenka vytvořit jinou filmovou maringotku, tentokrát už ale do mého soukro-
mého vlastnictví. Toto byl naprostý začátek mého filmového působení, tehdy jsem učil
na SPŠE v Brně, Kounicova 16.
O rok později se z karlovarských lesů podařilo získat maringotku a dopravit ji na jižní
Moravu, kde prošla první etapou rekonstrukce. Druhá etapa probíhala u Petra Sokola
v Lípě u Zlína, tam maringotka dostala do výbavy potřebnou promítací techniku a do
vínku jméno Lady. Po rekonstrukci začala promítat v okrese Vyškov pod hlavičkou Rea-
vifi.
V roce 1992 skončil bratr s působením ve společnosti Reavifi a založil soukromou školu
managementu ve Slavkově u Brna. Vzniklým nedostatkem jeho času a zájmu mi vyvstala
zajímavá nabídka – pokusit se promítat ve své režii, jen sám za sebe.
Roku 1993 jsem tedy absolvoval promítačský kurz v Klánovicích u Prahy, po jehož do-
končení jsem započal s projekcemi, prozatím po vyškovském okrese. Prvním takovým
představením byl film Lví srdce ve Vícemilicích. Hranice okresu jsem poté opustil prv-
ním promítáním v Brně-Bohunicích, zásluhu na tom měl kolega ze SPŠE Pavel Vysloužil.
Hrál se film Dědictví aneb…, na nějž dorazili nejen členové Divadla Bolka Polívky, ale
i B. Polívka osobně. (Po tomto setkání jsem v Bolkovi našel výborného přítele, který mě
inspiroval k dalším nápadům na promítání.) Tohoto roku jsem opustil společnost Reavifi
a založil jsem 5. 5. 1993 vlastní firmu P+P – společnost, pod jejímž jménem jsem dále
podnikal promítací výpravy.
Rok 1994 byl rokem prvního konání akce Olšany open. Ta se konala v pátek a sobotu,
následně v úterý jsem tamtéž promítal pod heslem Filmový smích Bolka Polívky. Vzpo-
mínám na paní Pantůčkovou (v Dědictví hrála Bohušovu tetu, byla obyvatelkou Olšan),
která nám přinesla pekáč masa a čerstvý chléb. Bolek Polívka byl pochopitelně účasten,
konal se malý festival Filmový smích Bolka Polívky, hrál jsem film Sedím na konári a je
mi dobre, který byl „propašován“ vlakem ze Slovenska. Tou dobou mi pomáhali studenti
Aleš Honzák a Radek Mařík. Téhož roku jsem objevil místo, kam jsem se s maringotkou
mnohokrát vrátil – Dražovice.
O rok později byla v Olšanech otevřena Farma Bolka Polívky, kde se měl uskutečnit té-
matický filmový večer, věnovaný B. Hrabalovi, který jsem měl realizovat. Pro malý zájem
bylo zaměření bohužel změněno na české muzikály. Nastaly také problémy se splácením
maringotky, visel na ní dluh, o němž jsem neměl ponětí. Naštěstí spolupráce se studenty
nadále pokračovala, Aleš Honzák absolvoval promítačský kurz v Klánovicích.
V souvislosti se spoluprací s rádiem Krokodýl přišlo i první mediální zviditelnění.
1996 – tohoto roku jsem ukončil svoji pedagogickou činnost na SPŠE a zdálo se, že tím
skončí i má kariéra filmová. Nestalo se – z velké části díky Bolkovi. Ten tehdy prohlásil
větu, která mne inspirovala: „Kde jiní končí, ty začínáš“. Téhož roku se mnou Renata
Bernardi natočila krátkou reportáž do zpráv. Další vzpruhou bylo úspěšné smazání dlu-
hu, navíc bylo třeba poohlédnout se po nových maringotkách a kinotechnice.
1997 - 2003
I v roce 1997 jsem byl pozván na Farmu do Olšan, kde došlo k zajímavému setkání
s režisérem T. Vorlem. Od něj vzešel nápad navštívit s promítačkami maringotky Lady
hlavní město. Tak jsem poprvé promítal na Střeleckém ostrově v Praze. Zároveň jsem se
nechtěl vzdát působení na Moravě, k čemuž bylo ovšem zapotřebí druhé maringotky.
Tu jsem získal z Měšic u Prahy (zásluhou pana Jarouška), techniku jsme přivezli
až z Kostelce nad Černými lesy, tentokrát za pomoci pana Tomáše Klímy.
Maringotka dostala jméno Evička a Aleš Honzák s ní promítal na Vyškovsku.
Na základě bratrových kontaktů jsme zavítali také do Brna, u nově otevřeného hyper-
marketu Globus vzniklo autokino. Bratr se začal o kino opět hlásit a spolupracovat
s námi. Navrhl také přejmenování společnosti na Kinematograf bratří Čadíků, změna
došla realizace koncem roku.
Roku 1998 jsem za finanční podpory hlavního sponzora – Českého Telecomu – prosadil
svůj nápad z roku 1997, který vznikl po moravských povodních. Jednalo se o promítání
na náměstích českých a slovenských měst (k 100. výročí kinematografie a 80. výročí sa-
mostatného Československa). Promítal jsem na Staroměstském a Václavském náměstí,
zástupkyně primátora tehdy prohlásila: „Vy jste z místa feťáků a kurev udělali místo ro-
mantiky.“ V té době začaly přibývat maringotky, bratr totiž plánoval po úspěchu autoki-
na u Globusu zřizování autokin nových. Tato cesta se ukázala slepou, maringotky byly
přesto dokončeny roku 1999 s novým využitím – promítáním po náměstích. Vstupné
na promítání bylo dobrovolné a výtěžek byl věnován dětskému domovu v Opavě. Téhož
roku se mnou pan Jandourek natočil reportáž do pořadu Jak se žije v maringotkách.
1999 – Po Moravě se promítalo k 50. narozeninám Bolka Polívky, zavítali jsme i na LFŠ
do Uherského Hradiště. Toto turné podporovala moravská část Českého Telecomu, jme-
novitě paní Dostálová. Největší návštěvnosti dosáhla projekce v Hradišti 25. 7. na filmu
Pelíšky – 3500 diváků znamenalo už opravdu „hlavu na hlavě“. Tentýž film jsme promí-
tali na přání Miroslava Donutila 21. 8. v jeho rodné Třebíči, kam přišlo asi 3000 lidí. Byli
přítomni zmíněný M. Donutil, rovněž režisér filmu J. Hřebejk. Zprostředkovaně přes tele-
fon diváky pozdravili také J. Kodet a S. Zázvorková. Sezónu zakončila projekce v Brně na
Náměstí Svobody, kde se vybíralo dobrovolné vstupné, výtěžek byl věnován nadaci Po-
mozte dětem. V tomto roce začaly u našeho kina promítat mj. bratři Čelkové.
Rok 2000 přinesl ideu o jízdě po českých a slovenských městech s filmy V. Menšíka,
z důvodu financí ale projekt nebyl realizován. Tvůrci pořadu Na vlastní oči (Renata Ber-
nardi) se mnou natočili reportáž – je ke zhlédnutí zde na stránkách. I v tomto roce
se projekce vyznačovaly dobrovolným vstupným s tím, že výtěžek byl věnován nadaci
Pomozte dětem.
V roce 2001 jsme s filmovým turné kopírovali trasu cirkusu JO-JOO, sezóna končila
na Václavském náměstí v Praze.
2002 – tento rok přinesl neshody s bratrem ohledně společné práce, každý jsme tedy
absolvovali samostatnou trasu. Začal jsem budovat sklípek.
2003 – vznikl nápad na promítání po slovenských městech, kam jsem chtěl vyjet jako
valašský rytíř. Idea se ale neuskutečnila v důsledku vážné dopravní nehody (3. 2. 2003),
z níž jsem si odnesl zranění s trvalými následky. To vedlo k černým myšlenkám na ukon-
čení činnosti.
2004 - současnost
Rok 2004 jsem prožíval při rehabilitacích, po nehodě se objevily zdravotní problémy.
V brněnské nemocnici jsem se seznámil se Zdeňkem Titlem, který ač byl na tom zdra-
votně hůře, dodal mi odvahu znovu začít a dokonce mi nabídl spolupráci. Láska ke ki-
nematografii tedy přetrvala a posléze se objevili noví kluci se zájmem o promítání (Lu-
boš a Michal). Přišla nová vůle do dalšího promítání.
Roku 2005 jsem byl v Olšanech pasován na rytíře valašského krále, vzniklo taktéž nové
logo, navržené mým bývalým studentem. Projekce se odehrávaly na regionální úrovni,
stejně jako následujícího roku 2006, zdravotní stav mi bohužel více neumožňoval.
V roce 2007 jsem oslovil studenty z Třebíče Davida a Frantu s nabídkou spolupráce. Ná-
sledně absolvovali promítačský kurz. Svůj podíl ve společnosti Kinematograf bratří Ča-
díků jsem přepsal na bratra, od tohoto roku tedy promítám opět sám za sebe pod jmé-
nem Kinematograf Pavla Čadíka.
2008 – Mimo jiné proběhlo promítání před kulturním domem Akord v Ostravě-Zábřehu,
pomáhali mi Franta, David a Michal. Osobně se zúčastnil Radek Pastrňák ze skupiny Bu-
ty.
2009 – v Olšanech jsem se zúčastnil setkání valašských rytířů. Kromě promítání ve Stu-
dénce byly další projekce již regionální.
2010 – vznik prvních samostatných webových stránek Kinematografu Pavla Čadíka, po-
prvé od vážné nehody jsem promítal na Slovensku.
V roce 2011 promítání na Slovensku navázalo na rok 2010, ale jen na jednom místě -
v obci Vráble. Cestou zpět jsem zastavil v obci Prlov. Zde jsem promítal film Lidice,
za účasti starostky Lidic a zástupců dalších obcí s podobnou minulostí. Ve Višňové se
uskutečnila první projekce v zámeckém parku, výtěžek byl věnován obci Višňová
v Čechách, postižené povodněmi. První, zakládající maringotka Lady prošla rekonstruk-
cí.
2012 – v obci Milonice proběhl už 15. ročník akce Otevřená zahrada. Jelikož kvůli probí-
hající digitalizaci klesá počet použitelných 35mm kopií, o filmových novinkách ani ne-
mluvě, rozhodli se organizátoři pro film To neznáte Hadimršku (na počest 50 let od
úmrtí Vlasty Buriana) a pro Lipského parodii na westerny Limonádový Joe. Dále se
uskutečnila promítání v Dražovicích, Višňovém, Vrablích, Višňové a na zámku ve Valti-
cích. Díky režiséru Cyrilu Podolskému a starostovi Jindřichovic pod Smrkem P. Novot-
nému se uskutečnil projekt na opačném konci republiky – na Frýdlantsku. V souladu
s filmovou klasikou nazvali jsme toto působení na 6 místech Kulový blesk.
